Přímá a nepřímá řeč

Přímá i nepřímá řeč bývá pro studenty angličtiny často matoucí. Začneme proto definicí obou pojmů a poté se podíváme, jak mluvit o něčem, co někdo řekl, a jak převádět přímou řeč do nepřímé a naopak.

Na otázku Co říkal(a)? lze odpovědět dvěma způsoby:

• opakováním slov, která byla řečena (přímá řeč)
• parafrází slov, která byla řečena (nepřímá řeč)

Přímá řeč

Přímá řeč slouží k opakování či přímému citování slov, která někdo pronesl. V psaném textu ji beze změn uvádíme v uvozovkách (" "), přičemž ty anglické se na rozdíl od českých píší obojí nahoře. Můžeme opakovat něco, co někdo říká právě TEĎ (například při telefonním hovoru), nebo někomu říci něco později o konverzaci, která již proběhla.

Nepřímá řeč

Nepřímá řeč se obvykle používá o něčem, co bylo řečeno v minulosti, proto zpravidla dochází ke změně gramatického času. Je uvozena slovesy jako 'say', 'tell' či 'ask', po kterých ještě může (ale nemusí) následovat spojka 'that' (že). Uvozovky se zde nepoužívají.

She said, "I saw him." (přímá řeč) = She said that she had seen him. (nepřímá řeč)

'That' je možné vynechat:
She told him that she was happy. = She told him she was happy.

'Say' a 'tell'

Sloveso 'say' dáváme ve větách, kde není přímý předmět:
He said that he was tired.

Když zmiňujeme, komu bylo něco řečeno (tj. jde o nepřímý předmět), vždy používáme sloveso 'tell':
He told me that he was tired.

'Talk' a 'speak'

Tato slovesa popisují samotný komunikační akt:
He talked to us.
She was speaking on the telephone.

Pro odkaz k tomu, o čem byla řeč, se používá předložka 'about':
He talked (to us) about his parents.